Liptaň, něm. Liebenthal. Ves založil Helembert de Turri, který ji postoupil r. 1256 olomouckému biskupu. Olomoucká kapitula prodala r. 1262 Liptaň osoblažskému rychtáři. Dále byla Liptaň biskupským lénem, ale v 16. stol. drželi ji biskupové s panstvím osoblažským přímo. Biskup Vilém Prusinovský stanovil roku 1570 Liptani roboty a biskup Stanislav Pavlovský pustil roku 1581 Liptaňským roboty pod plat. Roku 1480 připomíná se tu dědičně fojtsví. Roku 1882 vyhořela horní a v letech 1846 a 1847 dolní část vsi. Roku 1834 měla Liptaň 240 domů a 1883 obyvatel, roku 1930 262 domů a 1125 obyvatel Poutní farní kostel byl vystavěn v letech 1867-70.
Obec Liptaň tvoří vstupní bránu osoblažského výběžku. Je tvořena třemi sídly – Liptaň, Bučavka, Horní Povelice – o rozloze 2026 ha. Má odlišný charakter podhorské obce s nadmořskou výškou od 300 do 500 m, kterou má Strážný vrch na jehož severovýchodním svahu je lyžařský vlek v délce 250 m. Žije zde trvale 475 občanů, V obci jsou dvě restaurační zařízení.
Ubytování a stravování je v restauraci U Adama. Je zde jedna prodejna potravin a smíšeného zboží. Pořádání svateb a různých rodinných oslav je možné uskutečnit na místní myslivecké chatě, v zasedací místnosti nebo na sále obecního úřadu, který po úpravě slouží jako tělocvična. Dominantou obce je gotický kostel Nanebevzetí Panny Marie, o kterém jsou první dochované zmíňky z roku 1256, není však známo kdy byl postaven.
Vznik obce se datuje k roku 1240 kdy tuto obec obývali občané české národnosti. Ke kulturním památkám patří již zmíněný kostel, Kaple Panny Marie Pomocné, Dům s kapličkou č. 240, rod. dům č. 261 – památný dům Liptaňské tragédie a památník obětem “Liptaňské tragédie v srpnu 1938. Přírodní památkou je Liptaňský bludný balvan. Horní Povelice, něm. Ober Paulowitz. Již r. 1389 byly lénem biskupství olomouckého a tvořily zvlaštní statek, který byl až r. 1808 spojen s panstvím rudoltickým. Roku 1834 měly Horní Povelice 54 domů a 379 obyvatel, r. 1930 64 domů a 294 obyvatel. Osada Nové Povelice, něm. Neu Paulowitz, byla založena r. 1784 na místě parcelovaného dvora. Roku 1882 Nové Povelice vyhořely. Bučávka, původně Bušovec, něm. Butschafka. Připomíná se poprvé roku 1570 pod názvem Bischofke. Byla zvláštním lenním statkem biskupství olomouckého a od počátku 17. stol. měla stejné držitelé s Horními Povelicemi. Roku 1834 měla Bučávka 82 domů a 650 obyvatel, r. 1930 85 domů a jen 305 obyvatel.
Stručná historie Osoblažska.
Území o rozloze 218 km2 netvořilo nikdy samostatnou administrativní jednotku, s výjimkou soudního okresu Osoblaha a části téhož okresu Jindřichov. Druhá polovina 19. století je přelomem pro dějiny Osoblažska. To zůstává agrárním celkem, nedotčeným průmyslovým vývojem. Jediným závodem byl cukrovar v Osoblaze zal. roku 1858. Přitažlivými centry se stala města, v nichž vznikají továrny, nabízející pracovní příležitosti, lákadla pravidelné mzdy a snadnějšího života. V případě Osoblažska to byly válcovna, strojírna a tkalcovna v Městě Albrechticích, textilní, strojírenský a potravinářský průmysl v Krnově a doly a hutě v Ostravě. Osoblažsko se začalo vylidňovat. Dalším jevem té doby je skutečnost, že obyvatelé Osoblažska vyjížděli do světa jako podomní obchodníci po zemích střední Evropy s koňskými povozy s rodinami pod plachtou. Například z Liptaně prodávali podomácku vyrobené boty, plátno, pletené punčochy, soustružené zboží ze dřeva, jalovec na výrobu borovičky. Jiní odjížděli pracovat jako pokrývači, zedníci, tesaři, například z Karlova. Vraceli se domů na vánoce. Mnozí se z rodné obce vystěhovali do vnitrozemí, Pruska, nebo od začátku 20. století do Ameriky. Pokles počtu obyvatel a emigrace se dotkla všech obcí bez výjimky. V průměru to bylo 35 %, tedy více než jedna třetina. V roce 1930 činila hustota obyvatel na Osoblažsku 65 osob /km2, zatímco na sousedním Krnovsku 190 osob/ km2. V této etapě byla naprostá převaha obyvatel německé národnosti. Česká menšina se rozvinula teprve po roce 1918 příchodem příslušníkům finanční stráže, četnictva, zaměstnanců ČSD, pošty a učitelů českých menšinových škol. V Osoblaze Češi sdružovali v Matici Opavské, dnes Matici slezské. Hrálo se divadlo, pořádaly se kulturní akce, oslavy a sportovalo se. Žilo tam asi osmdesát Čechů. V čele spolkového života stál farář Hovadík. V osoblažské kronice bylo v roce 1938 zapsáno „I v našem městě je skupina stoupenců soukmenovce Henleina, která chce posvětit svou práci českou krví“. Tajně byla postavena na náměstí šibenice určená pro faráře Hovadíka. Rozumní Němci ho však varovali, takže v noci tajně odjel. V Liptani bylo 22. září 1938 zastřeleno 6 příslušníků české Stráže obrany státu, odvlečeni a pohřbeni byli v Hlubčicích. Po Mnichovu se museli čeští obyvatele Osoblažska vystěhovat. Po vypuknutí 2. světové války odcházeli muži z Osoblažska na frontu a asi 20 % z odvedených se již nikdy nevrátilo, padli za třetí říši. Nejtragičtěji zasáhl do osudů obyvatel konec války, kdy v rámci viselsko-oderské operace, jejímž cílem bylo prolomit linii Opolí- Ratiboř, bylo obklíčeno v osoblažském kotli na 70.000 německých vojáků. Výsledkem bitvy bylo zničení obcí Osoblažska. Samotná Osoblaha byla zničena z 90% a k nejvíce zničeným patřil Dívčí Hrad a Pelhřimovy. V letech 1946-47 byl proveden odsun obyvatel německé národnosti a započat proces nového osídlování. Podíleli se na něm Češi z vnitrozemí a od 1947 Češi přesídleni z Volyně na polsko – ukrajinském pomezí, kteří tam přišli v 70. letech 19. století za půdou. Byly to většinou rodiny armády generála Svobody. Jako zajímavost lze uvést, že příbuzní pěvce opery Národního divadla v Praze Ed. Haken, který byl též původem volyňský Čech, žijí v Bohušově. Některé obce byly osídleny převážně občany jedné obce z vnitrozemí. Například Liptaň zabydlely většinou rodiny z pod Ondřejníku v Beskydech.